Mechanismus klavíru

Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstěné kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když pustí hráč klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu.

Hlasitost tónu závisí na tlaku, který je vyvinut na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón přeruší.

Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou.

Postupem času se objevilo několik typů křídlových a pianinových mechanik. Z drnkátek starých spinetů se postupně začaly používat plstěná kladívka, vyvinuly se i chytače, které umožňují docílit vysokou a lehkou repetici. Podobně se měnily i způsoby ovládání či vypínání tlumení zvuku. Svého času se nejvíce užívala dvojrepetiční Herz-Erardova mechanika. K její výrobě se užívalo vybrané habrové a podobné dřevo, speciální osičkový materiál a další speciální druhy plstěných, kožených, textilních a kovových dílků.